V neděli 9. října 2016 slaví své 25. narozeniny královédvorská Diakonie. Zajišťuje služby pro seniory ve Dvoře Králové a 20 okolních obcích.

Cílem bylo, aby se jako církevní organizace věnovala jedné ze svých základních činností, tj. službě lidem, kteří to potřebují. Tenkrát tu byl jen domov důchodců v Žirči, prostorově nevyhovující, a také pečovatelská služba, která nebyla zdaleka na dnešní úrovni. Vojen Syrovátka tenkrát zašel se Stanislavem Štěpařem na město, kde se domluvili na řešení, které by pomohlo změnit tento stav. Pan starosta Kačerovský byl nakloněn nápadu rozvoje služeb pro seniory. Od města jsme tenkrát dostali darem zchátralý objekt na Benešově nábřeží, ve které nyní Diakonie sídlí. 

Vaše služby pro seniory jste začali nabízet až po rekonstrukci této budovy?

Lidé z Diakonie se začali v roce 1991, hned po založení střediska, starat o staré lidi, kteří bydleli doma - byl to počátek pečovatelské služby. Zároveň se pracovalo na rekonstrukci darované budovy a vznikaly již i plány na další rozšíření. Na to, jak by vše mohlo fungovat, se jezdili zástupci Diakonie dívat do zahraničí.

Kdy jste otevírali první budovu a co následovalo? 

V roce 1993 proběhla kolaudace zrekonstruovaného objektu - sídla střediska - a zároveň zázemí pro pečovatelskou službu, která doposud využívala faru evangelického sboru gymnázia. Pečovatelská služba tak mohla rozšířit své služby i do okolních obcí. V budově také našlo domov 5 seniorů, ovšem to bylo málo. Následovala tedy stavba zcela nové budovy - domova pro seniory. V roce 1995 jsme po jejím dostavění a propojení s první budovou disponovali již 23 lůžky. 

Na začátku jste říkal, že vaši předchůdci vycházeli ze zkušeností ze zahraničí. Objevily se přesto věci, které vás překvapily? 

Určitě. Například se začalo ukazovat, že nově postavený pobytový dům pro seniory není vhodný pro lidi s demencí - je tam několik pater, mezi nimi volně přístupné schodiště, výtah - zkrátka nebyl vhodný pro zajišťování celodenního dohledu. Od 90. let spolupracujeme s Českou alzheimerovskou společností, která již tenkrát předpovídala epidemii demence. Na základě spolupráce s touto asociací jsme postavili Vážku - přístavbu pro lidi s demencí, která nabízí službu domova se zvláštním režimem. V roce 2003 proběhla její kolaudace. 

I-STAVENIŠTĚ - VÁŠ SPOLEHLIVÝ PRŮVODCE STAVBOU RODINNÉHO DOMU a laskavý sponzor tohoto článkuJak jste sháněli finance na výstavbu vašich budov? 

Zázemí střediska se budovalo za darované peníze získané od zahraničních partnerských organizací, ale i z darů získaných od tuzemských dárců. Nikdy však nebylo jasné, kdy a jestli se podaří peníze sehnat. Vždy ale byla odvaha věci rozjet. Najmutí odborníci byli připraveni v případě nedostatku peněz ze stavby odejít a zase přijít zpět až peníze budou. Na naší stavbě měli tehdy možnost získat dobrou referenci.

Benešovo nábřeží, kde jsou postaveny vaše budovy, bylo v roce 2000 zasaženo povodní. Jak jste se s ní vypořádali - měla vliv na fungování střediska? 

Povodeň byla skutečně zásadní, ale na nábřeží se s tím počítá. Nový objekt je již zvednutý a v přízemí nikdo nebydlí, je tam umístěno jen provozní zázemí, takže jsme ani nemuseli nijak omezit provoz a škody nebyly nijak katastrofické.

Peníze na výstavbu poskytla církev. Z čeho jsou hrazeny provozní náklady?

Církev má v našem případě funkci poradenskou a vzdělávací, zaštiťuje již zmíněné investiční a projektové finance. Církev však nemá daňové příjmy na to, aby mohla financovat provoz služeb. Provozní náklady na tyto služby jsou v České republice hrazené z peněz, které přicházejí ze státního rozpočtu, od krajů a z rozpočtů měst i obcí. 

Změnila se za těch 25 let struktura nebo náročnost poskytovaných služeb?

Pořád se učíme a vnímáme potřebné změny. Znali jsme terénní péči zajišťovanou v domácím prostředí, která je i dnes tím nejdostupnějším způsobem pomoci. Znali jsme pobytovou péči, ale nová byla potřeba rodin, které nejsou přes den doma a uvítají dohled nad svými rodiči či prarodiči. Vzniklo tak denní centrum pro seniory, takový klub nebo školka pro seniory, a to v rámci nové přístavby. Nejvíce jej využívají lidé s vážnějším fyzickým postižením, lidé s demencí, ale často jde o kombinaci více faktorů. Překvapivě nejméně ti, co nechtějí být sami. Využití denního stacionáře se nám tak za ta léta posunulo do náročnější péče o seniory, stejně jako v pobytové části střediska.

Znamená to, že staří lidé jsou na tom hůře než přes 25 lety?

Dnešní senioři se na nás obracejí, až když si skutečně nemohou pomoc. Jsou na stáří v obecné rovině lépe připraveni než po revoluci. Služby pro ně jsou dostupnější a vybavenější, společnost je zároveň individualizovanější - co mohou, tak si udělají sami.

Souvisí s rostoucí náročností péče i postupné navyšování počtu zaměstnanců?

Určitě. Na začátku pracovalo v Diakonii pár jednotlivců, lidí z evangelického sboru, kteří se podíleli na stavebních úpravách, ale i na práci sociální a zdravotní. Zde je určitě důležité vyzdvihnout jméno pana Miroslava Vávry. Vedoucí zdravotního úseku byla manželka faráře - paní Syrovátková, která zároveň plnila roli zástupkyně ředitele. Pan Syrovátka - farář a předseda představenstva - se podílel na shánění financí a ustavování toho, kam středisko dále směřovat a rozvíjet. Ředitelem střediska se stal pan Štěpař, který se po zkušenostech s projektovým řízením staral o administrativu a ekonomiku, na něm ležela hlavní zodpovědnost během prvních 10 let v životě střediska.

Řada zaměstnanců původně pracovala v místních textilkách a po revoluci se hlásila k myšlence organizace, kterou je služba druhým. V roce 1995 jsme měli v evidenci již 20 zaměstnanců, po dostavbě přístavby Vážka (2003) 30 zaměstnanců. Dnes jsme na čísle 40 a ačkoliv děláme stejnou práci, jako v roce 2003, tak je ta práce náročnější. 

Zmiňujete členství v církvi - jsou vaše služby určeny široké veřejnosti?

Kdokoliv může přijít a požádat o radu či pomoc, naše služby nejsou vyčleněny pro církevníky. Ani většina zaměstnanců nemá s církví nic společného, ale hlásí se ke způsobu, jak se o lidi staráme.

Nabízíte i rozvoz jídel. Máte vlastní kuchyň se speciálním jídelníčkem?

Vaříme 150 jídel denně. Už jsme jich vařili i více, ale to bylo v době, kdy tady ještě neexistoval rozvoz jídel místních restaurací. I ve stáří je jídlo důležité, jeho pravidelnost i výživová hodnota. Senioři si to uvědomují, ale v určitém věku už si nedokážou sami připravovat pestrou a vyváženou stravu. My pro ně dokážeme připravit hodnotnou stravu včetně dietní stravy. Na požádání ji dovezeme domů nebo si ji mohou přijít sníst sem k nám do malé jídelny.

Diakonie má svá střediska i v okolních větších městech. Každé má svoji specializaci?

Každé středisko má nějaký svůj příběh a cílovou skupinu. Na základě již zmíněné spolupráce s městem se věnujeme zejména seniorům. Naše spolupráce s Českou alzheimerovskou společností pak přinesla dlouhodobé nasměrování na pomoc lidem s demencí a jejich rodinám. S tím souvisí například i půjčování kompenzačních pomůcek či poradenství. Určitě existují v ČR centra, která nám jsou podobná.

Například v Jaroměři byli v 90. letech lidé, kteří rozuměli sociální práci s mladými lidmi, a tak vzniklo středisko pro mladé lidi. A dnes slouží i rodinám se sociálními problémy. 

Ve Vrchlabí zase byli rodiče s dětmi s postižením, kteří dávali dohromady péči o tyto děti. Jejich činnost se pak přesunula na půdu Diakonie a vzniklo středisko, vedle kterého dnes funguje také speciální škola s pobočkou ve Dvoře Králové. Činnost střediska se tedy zaměřuje na pomoc lidem s kombinovaným postižením.

V Náchodě se zpočátku středisko zaměřovalo na péči o lidi s roztroušenou sklerózou. Po vzniku Domova sv. Josefa v Žirči se náchodské středisko Diakonie zaměřilo na jinou skupinu, na lidi s Huntigtonovou nemocí (vzácné dědičné neurodegenerativní onemocnění mozku). 

Vaší činnosti se týká zákon o sociálních službách. Máte možnost zasahovat do tvorby zákonů, které se vás týkají?

Diakonie je jeden ze sociálních partnerů státu z řad neziskového sektoru. Účastní se jednání orgánů, které připomínkují zákony a novely. Na regionální úrovni jsme partnerem kraje i města, dříve státu. Od začátku jsme se snažili tato partnerství budovat, protože jsme nejen potřebovali peníze na provoz, ale chtěli jsme, aby zákony byly užitečné.

Děkuji za rozhovor

Kateřina Sekyrková